Nejrozsáhlejší stavitelský
projekt,jaký kdy člověk uskutečnil se,se táhne napříč Čínou v klikatě se
vinoucí křivce přirovnávané k dračímu tělu.Velká čínská zeď,dílo miliónů
vojáků a pracovníků,jež vznikalo po více než 1800 let, vede od Žlutého moře
poblíž Pekingu až po Nefritovu bránu v Ťia- ju- kuanu,jež označovala
vnější hranici čínského zálivu a počátek pustin Střední Asie.Zeď tvořila předěl
mezi čínskou civilizací a barbary žijícími na severu, krajní mez šíření čínské
kultury, jejíž působení končilo v horách a pouštích obývaných kočovníky,
kteří zde jen stěží uhájili holou existenci.Řečeno slovy amerického vědce Owena
Lattimora, Velká zeď tak představuje „nejkolosálnější stopu přítomnosti lidské rasy“.
Budování zdi započalo za vlády
prvního císaře Čchin Š chuang- tiho, jež vedl dobyvačnou válku a konečně
sjednotil Čínu v roce 221 př.K. Menší obranné valy budované místními
vladaři existovaly i předtím,již v 5.stoletím př.K., ale Čchin jich většinu rozbořil.vytvořil
nelítostně a účinně řízenou říši se systémem trestního soudnictví, sítí nových
cest a byrokracií, jež rozhodovala, kde mají lidé žít a jak daleko mohou
cestovat. SE zločinci se jednalo přísně a ti,jimž se nechtělo pracovat, byli
odvedeni do armády a odesláni do odlehlých koutů světa.Právě tito lidé se stali
prvními budovateli stavby, kterou dnes nazýváme Velkou zdí.
Podle soudobých historických zpráv
Čchin vyslal svého vrchního generála Meng Tchiena v čele armády čítající
300 000 mužů,aby potlačil severní barbary
a vybudoval zeď kopírující terén a využívající přírodních překážek a
průsmyků k vytvoření neproniknutelné přehrady.
Zeď, kterou vidíme dnes, je však mnohem
pozdějšího původu, z doby dynastie Mingů (1368- 1644).Její účel byl stejný
jako za Čchinovy vlády – zamezit vpádům ze severu a jednoznačně vymezit hranice
impéria. Nejlépe zachovaná část mingské zdi
leží mezi Pekingem a mořem, 644 km dlouhý pás zdiva táhnoucí se po
hřebenech pohoří Jin- šan až do Šan- Chaj- kuanu.
Mezi těmito dvěma obdobími konečnou
podobu valu poznamenali i další čínští vládcové, když do práce na jeho
jednotlivých částech nahnali milióny neochotných podaných. Čchin Š chuang- ti
k budování své zdi využil armádu a půl miliónů rolníků. O více než 600 let
později, v roce 446, za éry Tchaj- Pching čen-ťun, císař Tchaj- wu povolal
až 300 000 pracovníků na stavbu dalšího úseku,zatímco v roce 555 za éry
Tchien- pao císař Wen- suan na stavební práce násilně naverboval 1,8 miliónů
rolníků.
Byly doby, kdy zájem o opevnění upadal:
dynastie Tchangů , jež počala vládnout v roce 618, považovala za nejlepší
útok obrany útok a místo aby zpevňovala val, budovala silnou armádu.Když však
převzali moc Mingové, zeď získala v řádu věcí opět přednostní postavení.Ve
své dnešní podobě je tady val výsledkem práce miliónů lidí, ale zároveň
ztělesněním jediné myšlenky.
Použité materiály zahrnovaly hlínu,
kámen, dříví, tašky za mingské dynastie též cihly.Vzhledem k potížím
s dopravou se využívalo místních surovin: v horách kámen, v nížinách
hlína, v poušti Gobi oblázky,
písek a větve tamaryšku, dubové, botové a jedlové dřevo v lesích kolem
Liao- tungu na severovýchodě. Mnohé z těchto materiálů nebyly příliš
trvanlivé:dochovaly se především ty úseky, které byly z kamene a později
z cihel a tašek.Za dynastie mingů byly na staveništi zřizovány cihelny,
kde se pálily cihly, tašky a vápno na jejich spojení.
Stavební materiály se přepravovaly lidskou silou, na zádech či na tyčích k nošení břemen. Někdy pracovníci vytvářeli lidský řetěz,po němž kameny či cihly putovaly z ruky do ruky na horské úbočí. Užívalo se rovněž dvoukolých kár a velké balvany se přemisťovaly pomocí rumpálů čí pák. K nošení košů naplněných cihlami a maltou se používali mezci a do práce prý byly zapojeny i kozy, jež nosili cihly přivázané na nohy.
Hliněné stěny se za čchinské
dynastie stavěly tak, že v místech zamyšlené výstavby bylo vztyčeno
bednění ze sloupků a prken a poté se prostor mezi ním vyplnil zeminou.nejprve
se navršila vrstva hlíny asi 7,5 až 10 cm silná a před uložením další vrstvy se
vždy udusala palicemi.Podobné postupy se uplatňovaly i v mingském období,
až na to, že každá další vrstva byla vyšší – zhruba o 20 cm. Tato technika byla
v Číně dobře propracovaná, protože se jí často používalo při stavbě stěn
domů
Při budování zděných úseků se
nejprve vyrovnal terén, nějž bylo položeno několik vrstev kamenných desek,
které vytvořily základy. Pak byly z kamene vystavěny čelní plochy zdi a
prostor mezi nimi vyplněn drobným štěrkem, sutí, vápnem a zeminou. Když byla
zeď dostatečně vysoká, zakončil ji hřeben z několika vrstev cihel, na
mírném svahu kladených nakoso anebo stupňovitě, pokud svah přesahoval 45°.
Jednou z nejúžasnějších
zvláštností Velké zdi je způsob, jakým využívá obranné vlastnosti terénu:často
se roztáhne po hřebeni, aby se vzápětí zavinula zpět, vyžádá-li si to členění
povrchu a potřeba ovládat vyvýšeniny. Na klíčových úsecích byly vybudovány
pevnosti a věže umožňující pozorování území, jemuž zeď vévodila. Tyto úseky se
přirozeně shodovaly s místy, kudy by nepřítel nejspíše zaútočil –
s horskými průsmyky, křižovatkami cest či říčními zákruty v ploché
krajině. Jak o tomto vypovídá encyklopedie sepsaná za časů dynastie Tchang:
„Návěstní věže je třeba budovat na rozhodujících místech hor anebo na
kritických místech v nížině.
Třebaže zeď měla ryze obranné a
účelové poslání, mnohé z jejich prvků byly navrženy s opravdovým
uměleckým cítěním. Věže, brány a pevnosti byly často krásně propracované,
v bohaté škále stavebních slohů.
Podél zdi byly vybudovány rovněž
chrámy a svatyně, stejně jako čajovny a věže s hodinami.
Samotná zeď dosahovala výšky zhruba mezi
6,7 až 7,9 m, stejnou tloušťku měla u základů a u hřebene se zužovala až na 409
m.(Tyto rozměry se týkají nejvíce se zachovaného úseku zdi poblíž Pekingu,
který pochází z mingského období.) Každých asi 200 m se na čínské straně
valu otevíral klenutý průchod, který umožňoval přístup ke schodišti vedoucímu
na vrchol:hřeben sloužil zároveň jako obranná linie i jako ochoz, po němž se mohly
posily rychle, až v desetistupech, přesunout na pomoc napadené posádce.
Po vnitřní straně vedl asi metrový
parapet, jenž měl omezit nebezpečí pádu dolů, a vnější okraj valu chránilo
cimbuří až 1,8 m vysoké. Každých 100 až 200 m z průčelí vystupovala
obranná zeď zakončená plošinou odkud mohli obránci vést palbu na nepřátele,
kteří se pokoušeli zlézt stěny opevnění.
V podobných rozestupech byly
rozmístěny bašty, dvou-až třípodlažní budovy, kde byli ubytováni vojáci. Tyto
bašty o půdorysu 37x55 m a 9 až 12 m vysoké měly nahoře prostor pro umístění
děl. Posádku každé pevnůstky tvořilo 60 až 50 vojáků pod velením poddůstojníka.
Když došlo k útoku, obránci
používali zavedený systém návěstí k ohlášení jeho závažnosti . Jeden
signální oheň a jedna salva znamenaly 2 až 100 nepřátel,dva ohně a dvě salvy
oznamovaly počet do 500 a tak dále až do pěti ohňů a pěti salv, jež
signalizovaly útok více než 10 000 nepřátelských vojáků.
V době míru si vojáci na
pozemcích v blízkosti zdi pěstovali vlastní potraviny, aby zůstali
soběstační. Drželi stráže a kontrolovali pohyb obchodníků, kteří tudy
procházeli se svým zbožím. Zodpovídali za údržbu opevnění a měli přísné
instrukce, jak o ně pečovat. Jejich výzbroj zahrnovala střelný prach,
vynalezený za mingské dynastie,který sloužil k výrobě různých druhů
granátů. Skutečné dělostřelectvo tehdy ještě neexistovalo, protože
v takovém případě by bylo mnohem složitější zeď ubránit , ale obléhací
samostříl a varianta římského katapultu dokázaly odpálit velké projektily na
značnou vzdálenost. Při boji z blízka se účinně uplatnily meče, kopí a
palcáty a běžně se používalo i jezdectvo.
Celá rozloha zdi, jež prý
v mingském období činila 10 000 li ( 6437 km), byla rozdělena na devět
vojenských okruhů, z nichž každému velel generál. Pokud došlo
k útoku, bylo všech devět podřízeno velení ministra války. Každý vojenský
okruh měl hlavní stan umístěný v některém městě podél zdi anebo ve
významné pevnosti, jež byly v těsném kontaktu s hlavním městem. Na
vrcholu svého rozmachu systém fungoval uspokojivě.
Pro dynastií Mingů byla zeď to
jediné, co stálo mezi nimi a hordami Mongolů, kteří na začátku 13.století za
Čingischána započali s budováním svého impéria. Přes svůj malý počet a
skromnou armádu čítajících pouhých 250 000 mužů Mongolové díky své bojovnosti
dokázali překonat Velkou zeď a ovládnout Čínu. Koncem 13.století se jejich říše
prostírala v širokém pásu napříč Asií a Evropou, od Koreje po Polsko a
Maďarsko na severu a od jižní Číny po Turecko na jihu.
Velký vládce Kublajchán, Čingisův
vnuk, se r.1260 stal císařem a při správě Číny se osvědčil jako schopný
panovník. Po jeho smrti se však moc Mongolů počala hroutit, až se je nakonec
podařilo vypudit za zbytky zdi a Ču Juan- čang obnovil vládu mingské dynastie.
Po těchto zkušenostech není divu, že
Číňané věnovali zvláštní pozornost opevňování zdi, kterou považovali za jediný
nástroj, jež mohl zabránit dalšímu úspěšnému útoku Mongolů. Ču vyslal na sever
svých devět synů, kteří se ujali velení v devíti posádkách střežících zeď,
a postupně byla vybudovaná další a další opevnění. Výstavba pokračovala po
celou dobu existence mingské dynastie a větší část zdi, jak ji dnes známe,
vznikla v tomto období, v letech 1368 až 1644.
Není divu, že tak úžasné dílo, jak
Číňané vytvořili, upoutalo zájem Evropy od prvního okamžiku, kdy se o něm
dozvěděla. Obzvláště nadchlo dr. Johnsona , jenž je zatoužil osobně navštívit.
Jeho životopisec James Boswell jednou poznamenal, že by zeď rovněž rád spatřil,
kdyby se nemusel starat o děti. Tehdy mu Jihnson odpověděl těmito památnými
slovy: „Pokud byste tak učinil, pane, významně byste přispěl k
jejich věhlasu. Ulpěl by na nich odlesk vaší odvahy a zvídavosti. Provždy
by se těšily úctě jako děti člověka, jenž se vydal obhlédnout Velkou čínskou
zeď. Myslím to vážně, pane.“
V r.1909 americký spisovatel
William Edgar Geil jako jeden z prvních západních návštěvníků prozkoumal
zeď po celé její délce a rozplýval se nadšením. Prohlásil, že budovatelé zdi
daleko předčili bezduchý evropský militarismus.
V 80. Letech se po Geilových stopách
každoročně vydaly více než čtyři milióny lidí, i když jen málokdo se vypravil
dál než k zachovalému úseku zdi, snadno dostupnému výletním autobusem
z Pekingu. Jednou z výjimek se stal William Lindsay, univerzitní
badatel z anglické Merseyside, jehož agentura Nová Čína v roce 1987
oslavila jako prvního, jenž sám a bez doprovodu prošel 2414 km podél Velké zdi.
Celá cesta, při níž střídavě běžel, pochodoval a kulhal, trvala 76 dní,
uprostřed přerušovaných čtyřměsíční přestávkou.
Velká zeď Číňanům připomínala draka,
jehož hlava pije z Pochajského zálivu, u Šan-chaj.kuanu. Hlavu představuje
23 m dlouhý úsek vystupující do moře, který v r.1900 poškodily britské
invazní síly vyslané k potlačení boxerského povstání. Brána první
velikosti je známa jako „První průsmyk pod nebesy“.
Ve 20.stol.se Číňanům nedostávalo
prostředků na údržbu zdi v množství, jaké si zaslouží. Některé krátké
úseky jsou velkolepé, ale jiné části, pro turisty nedosažitelné, byly ponechány
rozkladu. Někde zbyly jen hromady hlíny, jinde se dochovalo kamenné zdivo
vyžadující jen nepatrnou opravu. Tento neudržovaný úsek valu se nachází
v sousedství restaurované sekce navštěvované turisty v Pa-ta-lingu,
východně od Pekingu. Zeď dnes nemá žádný obranný význam, i když ji čínská
vojska ve válce s Japonci využívala jako dopravní tepnu. Zůstává však
jedním z divů světa, lidským dílem přírodních rozměrů, podivuhodnou
ukázkou síly, vynalézavosti a vytrvalosti člověka.